Nenechme si „vyřezávat“ listy z historie

Čís. 1457/38

Zemský úřad v Praze (dr. Panýrek) hlásil dne 15. září 1938 o 2. hodině toto:“Hora Sv. Šebestiána – dne 15. září 1938 o 1. hodině v noci pozoroval na náměstí v Hoře Sv. Šebestiána štábní strážmistr Jan Heřmánek, doprovázený vojínem Laburdou, neznámého cyklistu v ordnerské čepici, který podezřele odjížděl městem. Při zastavení cyklisty skočil tento s kola a počal ihned střílet. Štábní strážmistr Heřmánek byl zastřelen (ranou do úst  ze vzdálenosti 1 kroku), vojín Laburda byl postřelen do břicha. Dále byl raněn kancelářský pomocník z místní policejní expozitury Otto Pešek do nohy. Pachatel unikl, pohraniční orgány byly vyrozuměny…“

Štábnímu strážmistrovi Janu Heřmánkovi bylo 45 let. Nositel Čs. válečného kříže 1918 dloužil na četnické stanici Všetaty  a do Krušných hor byl vyslán před několika dny jako posila pohraničních jednotek Stráže obrany státu. Jeho manželka jej již živého nespatřila…

Neznámý záškodník zasáhl Heřmánka dvěma výstřely. První prošel srdcem, prorazil osmá obratel a projektil uvízl v těle stejně jako druhý, který zasáhl levý horní lalok plic a prorazil dýchací trubici. Nešťastný četník byl hned mrtev.

Druhý člen jeho hlídky vojín v záloze Antonín Laburda, v civilu zaměstnanec Státního stavebního telegrafního úřadu v Chomutově, měl štěstí v neštěstí. Byl zasažen střelou do břišní dutiny; střela prošla nejdříve prázdnou sumkou na náboje a potom vnikla do těla, kde prostřelila tenké i tlustí střevo. Labuda však zranění po náročné operaci přežil.

Pátrání po Heřmánkově vrahovi vedlo záhy k důvodnému podezření, že jím je zdejší fanatický obdivovatel Hitlera henleinovec Albín Schaarschmied, který před Terstem unikl do nacistického Německa. Během války se potom místní nacisté s jeho hrdinstvím pochlubili v kronoce Hory Sv. Šebestiána, ale na konci války stránky o Heřmanově vraždě „kdosi“ vyřízl a zničil…

Do kronik krušnohorských vesniček se navíc nedostalo mnoho jiných zločinů zdejších bohabojných horalů, kteří začínali zprvu jen s řevem, čmáráním hákových křížů a pliváním do kočárků na miminka českých rodičů (!) a později řádili se svými  říšskými soukmenovci po celé Evropě a ten jejich fanatismus jim, na rozdíl od většiny ostatních Němců „z říše“ vydržel ještě i po Hitlerově smrti. Jakoby absurdní účelový přívlastek sudetský k jejich národnosti měl být závazkem nenávisti a fanatismu.

Dokladem může být například absolutní bezcitnost vůči masám naprosto zubožených vězňů z koncentračních táborů, kteří na konci války klopýtali Krušnými horami a mnoha dalšími místy zgermanizovaného českého pohraničí.  při pochodech smrti. Žádný soucit a pokusy pomocí trochou jídla jako v českém vnitrozemí. Naopak. Když útok hloubkových letců u Hory Sv. Šebestiána rozehnal v dubnu 1945 vězně jednoho pochodu do lesů, místní kluci z Hitlerjugend i pupkatí strejci uspořádali ochotně na ně divoký hon a vraždili bezbranné všemi dostupnými zbraněmi od holí až po brokovnice.

V nedalekém Výsluní poslední den války se do obce dobelhalo pár vyhladovělých polských vězňů a zoufale prosili o trochu jídla. Místní sedláci je však zavedli do lesa, tam je umlátili motykami a zahrabali.

Předtím v blízké Písečnici rodák z durynského Erfurtu německý generálmajor Reinhold Gothsche neprozřetelně před místními Němci s hrdým přívlastkem sudetský zmínil o tom, že by byla škoda, aby tak malebné městečko byloé na konci prohrané války zničeno Rusy. Místní sudeťáci jej okamžitě udali a polní soud ukončil život nejen generálův, ale popraven byl i jeho pobočník major Herbert Eisebit a dalších šest vojáků, kteří sdíleli  stejný názor.

Když po válce museli takzvaní sudetští Němci  pohlédnout pravdě do očí a jít povinně shlédnout dokument o koncentračních táborech, pohled na stovky nahých vyhublých mrtvol dojal málokoho. V severočeském Šluknově se například vylil zástup z kina a většina se drze smála, že jde o zaranžovanou propagandu.. Několik týdnů předtím zachytili americký vojenský fotograf a kameraman  v šumavském Vimperku jiný houf sudetských Němců, jak donucen americkými vojáky kráčí kolem otevřeného hrobu židovských žen, které zemřely hladem a vysílením  bez pomoci těchto křesťanů. kamenné tváře nic nedojalo…

Tak bychom mohli pokračovat desítkami a desítkami podobných příkladů ze všech koutů českého pohraničí os Šumavy před Chebsko a Krušnohoří až po Orlické hory a severomoravské pohraničí, až by z předmluvy ke knize, kterou čtenář právě drží v ruce, vznikla kniha mnohem obsáhlejší a mnohem v obsahu krutější. Nepochybuji o tom, že by se poté ozval povyk, že  jde o snahu „jitřit staré rány a budit staré vášně“. Vždyť přece vše špatné a ohavné v českém pohraničí, na kterém dodnes nesmyslně ulpívá účelový název Sudety, začalo prý až v květnu 1945 s odsunem německého obyvatelstva! Bez ohledu na to, že to se předtím nikdy nehodlalo smířit a sžít s obyvateli země, ve které jejich předci získali domov jako přistěhovalci v dobrém (na pozvání českých králů) i zlém (při germanizaci vylidněných oblastí  po křižáckých výpravách a po třicetileté válce).

Zvláštní směsici  českých katolických konzervativců spolu s liberálními lidskoprávními fundamentalisty, senzacechtivými novináři i jejich žáky z řad historií nepolíbené mládeže provádí již řadu let ve prospěch sudetské minulosti masivní mediální masáž, která právě počítá s vyřezanými stránkami z kronik. Za zmínku stojí i to, že stejné lidi irituje takřka vše z českých dějin od husitství přes národní obrození až po grandiózní příběh československých legií  a vznik Československa…

Sudetoněmecký diskurz o české historické a politické identitě se především díky tomuto mediálně vlivnému českému slepenci  flagelantů prolhal  často k absurdním závěrům , které zcela ignorují historickou kauzalitu.

Kniha, kterou právě držíte, beze sporu bohužel také nic nemění na absurdním trendu, že v roce 2018, kdy vychází, si sice připomínáme slavné i osudové osmičky v letopočtech českých dějin, ale je tu zcela zřetelná snaha vytěsnit z tohoto připomínání právě rok 1938. Když autor těchto řádků nedávno psal v jednom článku o září 19*38 jako o „celoevropském selhání“, narazil hned na pokus o cenzurování tohoto názoru. Evropa se svou politikou zametání závažných problémů pod koberec přece je teď opět v módě, tak proč tak silná slova!

Znalost historie je však nejlepším kompasem současnosti a právě rok 1938 je velkým varováním před neřešením soudobých bezpečnostních evropských problémů a politiky. Je i varováním před vznikem,nových evropských absurdit typu Bosna a Kosovo i snah obětovat třeba Makedonii, Izrael či celou Evropu zradám nikoliv nepodobným obětováním demokratického Československa v Mnichově v září 1938…

C česko-německé diskuzi o naší společné minulosti se bohužel promarnily poslední takřka tři desetiletí, protože nejhlasitěji byly zatím slyšet s velkou podporou domácích  médií lokajské hlasy na české straně a málokdo se zpravidla zmiňoval, že historie se má vykládat v časovém vývoji konfliktu a nikoliv obráceně! Promarnilo se toho hodně.  nesmyslné a absurdní je přede vším to, že se stále vede debata o umělé zemi Sudety.

Bylo by proto třeba konečně jasně a rozhodně říci, že SudetY i tak zvaní sudetští Němci byli úspěšným konstruktem zrůdné nacistické ideologie a režimu Adolfa Hitlera, v jehož programu byla i fyzická likvidace českého národa.

Takzvané sudetské Němce spojovala, jen nenávist k Čechům a fanatické nadšení pro nacistickou ideologii, které jim, na rozdíl od mnoha jiných Němců, vydrželo nejdéle. Ti Němci z českého pohraničí, kteří tomuto šílenství nepropadli a zůstali věrní  své občanské příslušnosti k demokracii, a Československé republice tvořili malou hrstku, jež si však o to více zaslouží naši úctu a respekt, ale je zajímavé, že právě čeští regionální historici těmto lidem prakticky nevěnují žádnou pozornost. A už vůbec nevěnují pozornost českým hraničářům a historii Čechů v českém pohraničí. Muzea v českém pohraničí se místo toho, opájejí horlivou snahou dohnat a předehnat své „sudetoněmecké“ kolegy. Je však zcela příznačné, že včerejší i dnešní  tzv. sudetští Němci se za více než sedmdesát let také prakticky  nijak nevěnovali historii německých antifašistů, sni zločinům henleinovců.. Proč právě tento zarážející fakt zcela uniká jejich českým fanouškům?

Země Sudety v rámci českého království nikdy neexistovala a byla po nástupu nacistů k moci vytvořena uměle jako propagandistický trik. Termín „sudetští Němci“ (bez ohledu na fakt, že v každém druhém údolí hovořili jiným dialektem)byl pro demagogickou masáž mezinárodní veřejnosti mnohem efektivnější než třeba termín :Němci z Čech a Moravy“. Poprvé jej v roce 1997 použil v jedné své stati jako termín německý nacionalista Franz Nesseč a úspěšně jej až po roce 1933 využili až obdivovatelé Adolfa Hitlera c českém pohraničí. Tento termín se k ostudě i škodě české politické scény  dostal v roce 1997 dokonce i do česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji.

Přesto je stále nepřijatelné, že umělé symboly Sudet od praporu po erb, vytvořené v době studené války v roce 1950, vycházejí zcela jasně ze symboliky prohitlerovského henleinovského hnutí! Černorudočerný prapor je stejný jako černorudočerné stužky na medilích „za osvobození Sudet“, které v říjnu 1938 udělovala Henleinovým teroristům  Adolf Hitler. Komu vadí, že v Sudetoněmeckém landsmanšaftu hraje nikoliv nezanedbatelnou  roli neonacistická  organizace Witikobund, od které se dones žádná z ostatních složek tohoto „krajanského sdružení“ nedistancovala? Propagování symbolů navistického Německa je napříč Evropou většinou pronásledováno. Existuje jen jedna výjimka – propagování existence a symbolů Sudet….

Tato kniha má velice skromné ambice – být poue připomenutím faktu, že někdo kdysi ve své nenávistné zaslepenosti s vyháněním v srdci Evropy začal, někdo nastolil určitá brutální pravidla, která ten druhý po válce k oboustranné škodě přijal. Znalost historie bez „vyřezávání“ stránek z kronik je důležitá zvláště a především v dnešní Evropě, která mí sice řadu nových Chamberleinů, ale žádného Winstona Churchilla…

Dialog Čechů a Němců jako rovnoprávných sousedů je nutný, ale místo česko-německého usmíření se tolačí na české, odevzdání a odmítnutí kauzality dějin, kdy se nic neděje bez dostatečné příčiny a pokud to dnes například nechce chápat kvůli svým projektům sociálního inženýrství současná německá kancléřka Angela Merkelová, budeme mít zde záhy všichni společně stejné, a patrně i větší, problémy jako měla Evropa v roce 1938…

Jindřich Marek